Bedřiška

Ostravská čtvrť Bedřiška je už od roku 2010 místem, kde to žije a kde obyvatelé drží pospolu. Místní společnými silami udržují domky a jejich okolí a schází se v komunitním centru, kde také pořádají různé akce.

Přesto však bývalá starostka Liana Janáčková a její nástupce Patrik Hujdus dlouhodobě usilují o její vystěhování. Sociální bydlení jim totiž nevynáší tolik, kolik by si představovali.

Domy na Bedřišce se do rukou radnice městského obvodu Mariánské hory a Hulváky dostaly již v roce 1997. Od té doby byly některé domy zbourány kvůli údajnému „špatnému technickému stavu“, a to i přesto, že obyvatelé Bedřišky nabídli jejich opravu na vlastní náklady.

Na stránkách bedriskaprezije.cz se píše:

O to nepochopitelnější pak je současné rozhodnutí vedení městské části vystěhovat stávající obyvatele, kdy obvod nebude těmto lidem přidělovat obecní byty a finské domky chce zbourat. Rozhodnutí o demolici, alespoň podle současných informací, není podloženo ani odborným posudkem o stavu domů, tyto neohrožují život a zdraví obyvatel v nich žijících a není zde definován ani veřejný zájem, který by opravňoval městský obvod k podobnému kroku. Jediným argumentem pro tento krok je překročená životnost domů. Ale copak není překročena životnost jiných staveb v obvodu a přesto se nákladně opravují. Chová se vedení obvodu jako správný hospodář? To stěží – spíše se nabízí závěr, že vedení obvodu hrubě porušuje své povinnosti při správě cizího majetku .

V současnosti se do dění na Bedřišce zapojují nejen místní, ale i lidé z aktivistické skupiny Probuď domy a z neziskové organizace Bílý nosorožec, kteří společně bojují za to, aby Bedřiška přežila.

Vystěhovávání lidí na Bedřišce má kromě touhy po zisku i rasistický podtext. Bývalá starostka Mariánských hor a Hulvák, Liana Janáčková, se totiž již v minulosti dostala do povědomí veřejnosti svými výroky, ve kterých se sama označila za rasistku, a také svou předvolební kampaní v roce 2010, kdy po žhářských útocích na romské rodiny v rámci své kampaně rozdávala sirky.

Autorka textu: Markéta Juřicová