Mezijubileum

Kulturní dům Kaštan v Praze 6 Břevnově - pamětní cedule upomínající na založení Českoslovanské sociálně demokratické strany dělnické (foto: Matěj Baťha)
Kulturní dům Kaštan v Praze 6 Břevnově - pamětní cedule upomínající na založení Českoslovanské sociálně demokratické strany dělnické (foto: Matěj Baťha)

Počátkem letošního dubna – 7. dne tohoto měsíce – uplyne další důležité datum osmičkového Roku republiky. Roku 1348 byla podepsána císařem a českým králem Karlem IV. (I.) zakládací listina Vysokého učení pražského (studium generale), které dnes známe jako Univerzitu Karlovu. Roku 1948 proslovil při této příležitosti svůj pozoruhodný poslední veřejný projev prezident Budovatel Edvard Beneš (této události bude věnován samostatný článek). A téhož dne roku 1878 v prostorách hostince U Kaštanu, nedaleko posvátné studánky Vojtěšky a jednoho z nejstarších českých klášterů, tehdy přímo na jeho pozemcích, byla založena na svatomarkétském sjezdu jako česká zemská organizace předlitavské sociální demokracie dnešní Česká strana sociálně demokratická, dějinně nejstarší strana českého socialistického dělnického hnutí. Výčet událostí, vztahujících se k tomuto datu, tím však ještě není vyčerpán: ve stejných prostorách stejný den roku 1908 položili František Modráček, Rudolf Jaroš a Lev Winter pomyslný základní kámen družstevní zájmové složky (družstevního hnutí) českého sociálně demokratického hnutí.

Mnohé z těchto událostí přibližuje dvoudílná televizní inscenace Československé televize HISTORIE ZAČÍNÁ POD KAŠTANY z roku 1979. Odmyslíme-li si závěrečný „kameňák“ hlásající, že přímým pokračovatelem českoslovanské sociální demokracie je Biľakův a Jakešův ÚV KSČ, jedná se o poměrně důkladnou a zdařilou dramatickou rekonstrukci událostí, které vrostly do naší novodobé historie. V prvním díle se stáváme svědky sociálně demokratické svatováclavské konference roku 1876, která se odehrála za péče nejpovolanější – ve vazební cele pražského policejního ředitelství. Stačilo k tomu málo: ochotný, nic zlého netušící žalářník, který dodal za několik krejcarů nezbytné svíce, jež umožnily houfu mladých, neopotřebovaných mužů projednat a dojednat v naprostém soukromí vše potřebné. Působivost tohoto díla je o to větší, že Ladislava Zápotockého ztělesnil vynikající Viktor Preiss, jeho přítele a vlastního zakladatele strany Josefa Boleslava Pecku-Strahovského Oldřich Vízner, prokurátora, který mladé socialisty z ilegálních aktivit usvědčil v protisocialistickém procesu u zemského pražského soudu, jedinečný národní umělec Miloš Kopecký a mnoho, mnoho dalších předních českých herců a hereček.

Kdo vlastně byli ti mladí, skvělí muži (průměrný věk zakladatelů se pohyboval pod 25 lety na nebo i za hranicí tehdejší plnoletosti (24 let). Jednomu ze starších, pekaři Ferdinandu Schwarzovi ze Stráže nad Lužickou Nisou severozápadně od Liberce, bylo v době prvního břevnovského sjezdu 25 let, Peckovi, považovanému za zakladatele strany, 28 let. Vesměs se jednalo o textilní živnostníky a malodělníky, dřící a lopotící se den co den v dílnách a provozech 12 i 14 hodin denně a o svátcích a po večerech dohánějících vzdělání, jež jim bylo odepřeno, a v potu tváře plodících zápalné (tehdy se říkalo petrolejnické) články prvních periodik emancipační socialistické myšlenky. DĚLNICKÉ LISTY, BUDOUCNOST, ARBEITERFREUND, SOZIALPOLITISCHE RUNDSCAHAU, GLEICHHEIT, později ROVNOST a četné další, to byla periodika s nákladem nejčastěji 500 – 2 000 kusů, která šla z ruky do ruky – pokud dovolila policie a cenzura.

U počátků moderního socialismu v českém prostředí stojí Ještědský tábor, na němž se v srpnu 1870 sešlo na 30 000 Čechů a českých i saských Němců, aby si tu na prosté, neokázalé lidové slavnosti připomněli své požadavky a potřeby i tragický osud zřejmě prvního českého člena Marxovy a Engelsovy Socialistické internacionály, frýdlantského rodáka Josefa Krosche, ve 30 letech utýraného, smrtelně nemocného tuberkulózou, v prostorách Novoměstské radnice, jedné z mnoha bastil (i tak se jim říkalo), kde tito stateční, svobodymilovní lidé trávili víc času, než jim bylo milé. Přes intermezza chleborádovských Oulů, symbiózou s mladočeskými liberály typu májovce Josefa Baráka i pragmatiky, kterými byli bratři Grégrové nebo osmačtyřicátník Karel Sladkovský, a s pokračováním v odkazu Karla Havlíčka Borovského (jeho památce národního mučedníka věnoval mladičký Pecka na konci šedesátých let minulého století svou první otištěnou příležitostnou báseň). Skromný pomník jim na počátku minulého století ve své útlé knížečce UTRPENÍ ČESKOSLOVANSKÉ SOCIÁLNI DEMOKRACIE A POSTUP STRANY V RAKOUSKU postavil další z velikánů našeho demokratického socialismu – legendární Josef Steiner.

Pochopit plně význam břevnovského sjezdu znamená zasadit ho do dobového dějinného kontextu. V daném případě do skutečnosti, která má své kořeny ve vídeňském kongresu (1815), revolučním roce (1848), v němž byl publikován i Marxův a Engelsův MANIFEST KOMUNISTICKÉ STRANY, v založení Socialistické internacionály (1864) především anglickými a francouzskými dělníky, v ustavujícím sjezdu lassaliánského Všeobecného německého dělnického spolku (ADAV, 1863) a posléze i v obdobném aktu saských eisenašských marxistů (1869, za marxisty se ovšem považovali i lassaliáni). Hnutí druhé generace průkopníků předlitavských socialistů s hlavními centry v Grazu (Štýrském Hradci), Vídni, Brně, Praze a Liberci tvořilo v povědomí současníků jeden celek: celek, jemuž demokraticky dominovala činnost exilových evropských socialistických intelektuálů Karla Marxe a Friedricha Engelse. Pololegální zakládací sjezd rakouských sociálních demokratů v Neudörfelu (5. 4. – 6. 4. 1874) o rok předešel sjednocovací sjezd „maloněmecké“ SPD v Gothě (22. 5.–27. 5. 1875). Zhruba v této době nastupuje do hnutí talentovaný a dostatečně vzdělaný Marxův a Engelsův žák rodilý Pražan myslitel, programatik a publicista Karl Johann Kautsky, otec demokratického marxismu (zemře na podzim 1938 v Amsterdamu jako československý státní občan).

V dobách různě ředěné ilegality a legality, silně proměnné v čase a prostoru v přímé závislosti na libovůli (nebo zlovůli) zodpovědných hlavně policejních úředníků a liberálních, ale zejména konzervativních politiků, kteří často ohýbali právo podle své momentální konjukturální potřeby, zpravidla každoroční sjezdy průkopníků hnutí už z komunikačních a finančních důvodů stanovovaly ústředním orgánům sídla: týkalo se to ústředních výborů i kontrolních či revizních komisí a redakcí ústředních (předlitavských) periodik. Roku 1877, tři roky po svém neudörfelském ustavovacím sjezdu, bylo delegáty sídlo ústředního výboru z Vídně přeneseno do Liberce. Nebyla to náhoda: osobnosti hnutí jako Ferdinand Schwarz, Josef Seff Schiller, František Nechvíle i proslulost nápaditě a odvážně, přitom však prozíravě vedeného regionálního čtrnáctideníku ARBEITERFREUND činily spolu s mimořádnou koncentrací sociálně demokratických čtenářských a profesních spolků nejen německých, ale i českých z tehdejší liberecké průmyslové oblasti socialistickou zemi zaslíbenou. Z našeho pohledu tím spíš, že osobní přátelství mezi Ferdinandem Schwarzem (češtinu ovládal slovem i písmem) a Ladislavem Zápotockým-Budečským (na shodné úrovni zvládal naopak němčinu), který byl navenek oficiálním redaktorem ARBEITERFREUNDu vydávaného pro svévoli liberecké liberální radnice v pražském liberálním Vilímkově nakladatelství, zrálo v průběhu času.

Stín tragického, heroického Josefa Krosche a ještědské táborové romance z roku 1870 nepomíjel a propůjčoval vztahu libereckého centra a rodícího se moderního proletariátu v matce českých měst ojedinělý pel skutečného proletářského internacionalismu, jehož inspirací byla nejstarší moderní sociální demokracie – Sociálně demokratická dělnická strana Německa a zejména její alternativní saské centrum.  Liberecká zkušenost vynikala nad tehdejší dobu ještě jedním rysem: lidé ARBEITERFREUNDu neviděli v Češích na rozdíl od svých liberalistických krajanů zplozence pekla ohrožující údajný prastarý germánský ráz země v srdci Evropy, ale naopak probudilé lidi, naplněné šlechetným vlastenectvím a v zásadě sdílející zásady a ideály, k nimž se sami hlásili; vždyť i přímo mezi sebou měli Čechy, bezvýhradně oddané potřebám a řešení nepředstavitelného strádání lidí práce.

To všechno ve své komplexitě přispělo k tomu, že se v dopoledních hodinách ve vzdálené vsi Břevnově (tehdejší Praha končila přibližně Pohořelcem a Strahovem) sešlo 15 mladých mužů, aby v prosté hostinské místnosti v klidu projednali požadavky a zvolili vedení první neněmecké předlitavské složky socialistického dělnického hnutí (a jedné z prvních v rovině středních a menších tehdejších evropských etnik). Program, silně ovlivněný rakouským neudörfelským a saskoněmeckým eisenašským programem, patřil podle rozboru velkého českého historika mezinárodního věhlasu Jiřího Kořalky k tomu nejlepšímu, co v tehdejším hnutí bylo ideově k dispozici.

I když další léta hnutí nebyla snadná, protagonisté, a přestože ti báječní mladí muži, oddaní všelidským socialistickým ideálům, byli zavíráni a všemožně perzekvováni v krutých letech taaffeovské hrůzovlády, vytrvali. Překonali následky nejhorší krize v dějinách strany a hnutí, o níž pamětník těchto dob Gustav Habrman (1864 –1932) v závěru svého života na XVI. sjezdu ČSSD (1930) prohlásil, že rozpad sociálně demokratického hnutí na počátku dvacátých let minulého století nesnese srovnání s hrůzou taaffeovské perzekuce, jíž bylo socialistické hnutí vystaveno v osmdesátých letech předminulého století. Průraznost myšlenky a vůle po srozumění však byly silnější.  Počínaje brněnským sjezdem v r. 1887 a silvestrovským hainfeldským sjezdem na přelomu let 1888–1889, který obnovil jednotu socialistického hnutí, založenou neudörfelským sjezdem, se i v Rakousku-Uhersku začala vracet tato strana převážně průmyslového továrenského proletariátu do veřejného života. A v jubilejním roce 1889, v němž uplynulo sto let od dobytí Bastily, byla obnovena i Socialistická internacionála, v níž na odkaz svého přítele navázal starý osmačtyřicátník (1848) a střežitel Maxova odkazu Friedrich Engels.

I tehdy do českých dějin zasáhly velké osobnosti hnutí: na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let Marxův dědic August Bebel, navštěvující opakovaně liberecké předlitavské centrum, o deset let později vedle Brňana Josefa Hybeše, Schwarzova a Zápotockého generačního vrstevníka i zakladatelská osobnost rakouské (austroněmecké) sociální demokracie, další pražský rodák a velký Vídeňan dr. Viktor Adler. Hnutí, které bylo sraženo v prach, znovu povstalo. A ještě před první světovou válkou se stalo nejsilnější politickou silou mocnářství.

Chceme-li se pokusit o formulování odkazu těchto průkopníků demokratického socialismu, nemůžeme neupozornit na jejich pozoruhodnou autodidaktickou vzdělanost, mimořádnou zběhlost v právu, jasný vztah k ženské emancipaci (první socialistický ženský spolek vznikl na území Česka roku 1873) a jejich mravní způsobilost, statečnost, solidaritu, schopnost odolávat životním strázním všeho druhu (v působivé zkratce tyto životní trudy i radosti shrnuje Zoulův text písně VĚZEŇSKÁ).  Obdobně působil i Masaryk: poprvé se do nesnadných stránek KAPITÁLU zahloubal ještě jako student roku 1873. A jeho sociálně demokratický kolega Josef Steiner tuto skutečnost postihl – bez ohledu na poněkud starobylý jazykový ráz své výzvy, a přesto podle mého názoru nadčasově – takto: „Soudruzi a kamarádi, kdo účastni jste byli díla toho, vás nebude nikdy zapomenuto! Snaha a práce vaše zvedá se výš a výše; vytváří novou epochu v dějinách lidstva.  Vy neobětovali jste práci, vlastní svobodu a ideu hnutí pomíjejícímu. – Buďte hrdi, buďte šťastni, že oslněni, že prodchnuti jste byli zásadou socialistickou, která vedla vás, která povznášela, utěšovala a utvrzovala v jediné víře, že svoboda bude úplná, až přestane i hospodářská odvislost a s ní i nerovnost sociální. Nu a vy, kdož umdléváte, kdo hlásíte se a kdo se hlásiti budete k boji, vy posíleni, vy přesvědčeni buďte o velikosti a vznešenosti nauk socialistických! Chtějte býti prvními v další osvobozovací práci, užijte zplna svými předchůdci vybojovaných práv, vynucené volnosti ku zdokonalení díla započatého. Osívejte, obrábějte pilně tu roli slzami a krví pionérů našich prosycenou. Nedělejte ústupků žádné z pověr, žádnému lichocení se strany měšťáků, nenechte se zneužívati těmi, kdož neuznávají hospodářskou rovnost jen proto, aby se nemusili zříci výsady a práva žíti z práce dělnictva. Veďme dále ve formách ušlechtilých boj, boj svůj, za svá práva a za své osvobození, k úplné kapitulaci systému soukromokapitalistického, k úplné kapitulaci svobody ve vykořisťování člověka člověkem.“

Autor článku: Jiří Malínský
Zdroj: http://casopisargument.cz/2018/04/07/mezijubileum